Kdysi jsem si myslela, že učím psy. Dnes mám pocit, že oni už mnoho let učí mě.

Když už jste otevřeli stránku "O mně", asi bych se měla představit.

Jenže já vlastně nevím, jak.

Nejsem člověk, který by rád mluvil sám o sobě. Mnohem raději pozoruji psy. A možná právě proto vám raději povím, jak jsem se stala člověkem, kterého dnes můžete potkat na louce pod Růžákem.

Stejně jako mnoho jiných pejskařů jsem kdysi chodila na klasický cvičák. Cvičila jsem podle tehdy běžných metod, skládala zkoušky a byla přesvědčená, že právě takhle se psi cvičí.

Pak mi ale do života přišel jeden velký americký bulldog.

Na první pohled vypadal jako pitbul na steroidech. 😄 Jenže uvnitř měl obrovské srdce. Rozuměl psům způsobem, který jsem tehdy ještě nechápala. Pomáhal nejistým psům, rozdával klid a sebevědomí a stejnou radost rozdával i lidem. Chodil se mnou do domovů důchodců, kde si získával srdce babiček i dědečků stejně samozřejmě, jako si získával srdce psů.

Byl to právě on, kdo mi začal potichu měnit pohled na celý psí svět.

Ve stejné době se mi do ruky dostala kniha Klikrtrénink pro vašeho psa. Byla to první jiskřička. Pak přišli inspirativní lidé, studium nových metod a hlavně nekonečné hodiny pozorování psů.

Měla jsem v životě obrovské štěstí. Každý z mých psů byl ten nejlepší. Ne proto, že byl dokonalý. Ale proto, že jsme spolu sdíleli kus života. Každý mě naučil něco, co bych se z žádné knihy nikdy nedozvěděla.

A víte, co je zvláštní?

S každým z nich jsem žila trochu jinak.

Teprve oni mě naučili, že nestačí vychovat psa. Člověk se musí naučit žít právě s tím svým. Přijmout jeho povahu, objevit jeho silné stránky, pochopit jeho slabosti... a občas změnit i sám sebe.

Od roku 2011 vedu socializační setkávání v Růžové. Za tu dobu jsem poznala více než osm set pejsků. A přestože každý z nich přišel jen na malý kousek společné cesty, každý ve mně něco zanechal.

Často říkám, že cvičím hlavně páníčky. 😄 Psi totiž většinou velmi rychle pochopí, co po nich chceme. Zato lidé občas potřebují trochu víc času, aby pochopili svoje psy. A víte co? To je úplně v pořádku. Já se od nich učím stejně.

Vedle psů jsem mnoho let pracovala jako finanční poradkyně. Ta práce mě naučila naslouchat lidem a hledat řešení šitá na míru. Dnes už se financím věnuji jen okrajově. Mnohem víc mě těší vracet se z louky než z kanceláře.

Když zrovna nejsem mezi psy a když venku prší, sednu si k počítači a tvořím webové stránky. Třeba právě tuhle. 😊

A jestli se mě zeptáte, co mě všichni moji psi naučili nejvíc...

Asi to, že láska ke psovi není o tom, jak dokonale plní povely.

Je o tom, že každý z nich zůstane navždy součástí našeho života. A i když jednou odejde, něco z něj v nás už navždy zůstane.

Věřím, že život se psem není závod o nejlépe splněné povely. Je to společná cesta. A když si ji dokážeme užít, vyhráli jsme oba.