Matýsek

Matýsek. Bratranec zrzek, který většinu života strávil s mými rodiči. Ti si ho v roce 2011 odvedli z děčínskeho útulku, jako čtyřletého. Evelína o něm tenkrát napsala...“mírně histerický“ :-)  No, spletla se. Je to šílený, ušňafaný  blázínek a poseroutka. Ale s rodiči se měl dobře. Byl rozmazlovaný přesně tak, jak to má být. Taťka pokud mohl, chodil s Máťou denně na procházky. Jenže potom taťka onemocněl. Matýsek ho jako věrný přítel opatroval. Protože taťka špatně slyšel, Matýsek mu vždy štěkotem dal najevo...“zvoní ti telefon“...“někdo je za dveřmi“... Když už bylo hůř a taťka upadl a nemohl se sám zvednout, seděl u něj, dokud jsme nepřijeli a taťkovi nepomohli. Když jsme se objevili ve dveřích, štěkal a skákal, jako by říkal...“honem, pomozte páníčkovi!!“ Když už jsme věděli, že bude zle, začali jsme si Matýska brát na víkendy, aby si zvykl na zrzky a já ho trochu poznala. Zpočátku se mu to moc nelíbilo. Seděl u vrat a chtěl za milovaným páníčkem. Ale postupem času občasným víkendům stráveným se zrzkama přišel na chuť. Nikdy nebyl venku tak dlouho...taťka mu doma otevřel dveře, Matýsek se utíkal vyvenčit a honem domů, přeci musel hlídat páníčka! Ale bylo ještě hůř...taťku odvezli do nemocnice a Matýsek musel k nám. Natrvalo. Bylo jasné, že se s páníčkem už neuvidí. Taťka mi tenkrát řekl...“Ivko, kdyby vám byl Matýsek na obtíž, nedávej ho do útulku...nech ho raději utratit.“ Na to jsem nikdy nepomyslela...ale popravdě jsem přemýšlela o tom, že bych si ho nenechala. Neuměla jsem si totiž představit, že bychbměla doma dalšího štěkala. Ale to mi jen tak prolítlo hlavou. Oni se tak milovali, to jsem nemohla udělat ani jednomu. A Matýsek? Ze dne na den se mu převrátil život naruby. Večer jsme si ho přivezli domů, já jsem druhý den nastupovala do nové práce a Matýsek byl skoro celý den sám, se zrzkama. Musel se naučit chodit lítacími dvířky, musel si zvyknout, že dostane jen granule...žádné omáčky, polévky a chleby s paštikou. Bylo to pro něj strašně těžké...byl zmatený, hledal páníčka a brečel. Ano,opravdu brečel. Opřel si mi hlavu o koleno, koukal na mě nechápavýma očima a brečel. A já s ním :-( Holky na něj byly strašně hodné...jako by věděly... Když taťka zemřel Matýsek ležel na jeho županu. Nehnul se z něj. On to věděl. A od té doby, je můj stín. Kdykoliv se zvednu a jdu ať už kamkoliv, Matýsek jde za mnou. Ještě nikdy se nestalo, že by mě nedoprovázel. Sedí před záchodem, čeká v koupelně...já jsem si ho, kluka jednoho černýho, strašně oblíbila. A jen doufám, že je u nás alespoň trochu šťastný...že jsme mu alespoň částečně nahradili milovaného páníčka. A já se mu v duchu tisíckrát omlouvám, že mě byť jen na chvíli napadlo, že bychom ho dali pryč. Patří k nám, je to náš kluk. Vladtně je to jediné, co mi po taťkovi zbylo. Naučil se spoustu věcí...a já mu vždycky říkám...Matýsku, jsi náš šikovný kluk a páníček  z tebe má radost :-)

Iva

 

 
kontakt: Marcela Wichlasová, mob: +420 604 701 313, tel: +420 412 553 168, e-mail: pejskowe@seznam.cz, IČ: 61560502

 

 

Štítky

Nebyly nalezeny žádné štítky.