Darinka a Mínuška

PŘÍBĚH DARINKY

Já už si teda nepamatuju, jak to bylo předtím. ..Páníček mi zemřel a jeho paní se o mě starat nemohla. Ale usmálo se na mě štěstí....

Jednoho lednového dne roku 2017 jsem se ocitla u tety Jarušky z Dočasek De De. Byla moc hodná a měla jsem u ní tři malé kamarádky. Zkrátka se mi tam moc líbilo. Mělo to jedinou chybu: teta Jaruška byla dočasná teta. Říkala mi, že mě nedá jen tak někomu a že mi sežene ten nejkrásnější domov. Teta mě vzala do salónu krásy, pak k fotografovi, zkrátka byla jsem modelka. Přesto mě hodně dlouho nikdo nechtěl. Vždycky slíbili, že se na mě přijedou podívat, tak jsme s tetou čekaly a nakonec nikdo nepřijel. Možná proto, že jsem černá a o černé pejsky moc není zájem.

Pak jednu sobotu v březnu přijeli - pán a paní s velkou černou obludou, které říkali Asuka. Ta se hned chovala jako doma, tak jsem jí vysvětlila, že takhle teda ne, že si na mě nikdo dovolovat nebude. Ta paní s pánem vyprávěli, že přišli o pejska a ta jejich příšera o kamaráda a že by chtěli, aby u nich doma bylo zase veselo. A než jsem se stačila vzpamatovat, seděla jsem v autě a jela do Františkova, do svého nového domova.

Řekla jsem si, že to teda se mnou nebudou mít jednoduchý, že si mě budou muset získat. Jako podrbat jsem se nechala, ale ty jejich ruce jsem pořád kontrolovala, co kdyby náhodou. Hned druhý den mě vzali na výlet do Prahy, to byla sranda, rozhodla jsem se dělat, že je neznám a nová panička z toho byla trošku smutná. Když jsem byla na zahradě, stála jsem často u branky a vyhlížela tetu Jarušku. Co kdyby si to rozmyslela a vrátila se pro mě. Bylo mi smutno po ní i po kámoškách. Ta příšera Asuka si sice pořád chtěla hrát, ale byl to smrad mladej, takže jsem neměla zájem. A taky je obrovská, tak jsem se trochu bála, že mě zašlápne.

Pak panička zavolala jedné tetě a daly si sraz na louce. Teta s sebou přivezla svoje pejsky – Barunku, ta mi byla ukradená, a Asterixe. To vám byl fešák. To já na sebe musim říct, že se mi strašně líběj psí kluci. Hlavně ti malí. Jak nějakýho psíka vidim, tak se nemůžu udržet a jdu se s ním seznámit. Tuhle tetu (Marcelka se jmenuje) jsem pak začala vídat častěji (bohužel bez Asterixe), protože mě páníčci začali brát na louku, kde se setkávají pejskové. Taková spousta kluků, ale já mám ráda i holky, jen je občas malinko pozlobím, ale jenom malinko, z kamarádství. No a protože se mi to všechno co se kolem mě dělo líbilo, rozhodla jsem se, že své nové páníčky vezmu na milost a budu jim dělat jen samou radost.

Musim Vám ještě říct... Strašně ráda běhám. Tak paničku napadlo, že budeme běhat společně. Ale to já zas teda ne. Jednak je na mě pomalá, a druhak, já si ráda všechno očuchám. Miluju značkové psí parfémy. Když nějaký takový vyvoněný najdu, tak se pak vyválim a celá ovonim. Nechápu, proč pak panička nadává, že nebudu spát v posteli a páníček mě nutí jít do vody a tu já teda ráda nemám.

Jinak mi je u nich fakt moc dobře, já zkrátka umím žít. Když mám radost, tak skáču metr vysoko a strašně u toho pištim a ječim. Když mám radost, ví o tom celá naše vesnice. A že tu radost mám často. Třeba ve čtyři ráno mám radost, že je nový den a že se blíží papání. Páníčci z mé radosti ale v tu chvíli radost nemají, to nechápu.

Na ségru Asuku jsem si zvykla, ale pak jednoho dne páníčci odjeli do Prahy, do hlavního města, a když přijeli, bylo nás zase o jednoho víc. Tak a teď už Vám poví ségra Mína, jak to bylo.

 

 

 

PŘÍBĚH MÍNUŠKY

Já Vám ani nevím, jak se to přihodilo, ale jednoho dne jsem se octla v Jihlavě na mostě. Byla jsem celá zmatená, až mě někdo vzal a strčil mě za mříže. Mně se v útulku tak strašně moc nelíbilo. Dokonce tak moc, že mi přestalo chutnat. Ale i na mě se usmálo štěstí. Vzala mě paní ze spolku Pes nejvěrnější přítel a jela jsem do Prahy ke své dočasné rodině. Tam se o mě starala teta Linda a její hodné holky. Dokonce jsem tam měla kamaráda Dexíčka, který stejně jako já neviděl. Jela jsem k panu doktorovi Beránkovi, to je prý přes oči kapacita a ten zjistil, že mám vrozenou vadu a už nikdy nebudu vidět. To mě ale trápilo ze všeho nejmíň. Nejvíc mě trápilo, že u tety jsem byla jen dočasně a že mi musí najít nový domov.

A ono to netrvalo dlouho. Asi za tři týdny přijeli pán s paní a měli s sebou takovou skřetici mrňavou, Darinko jí říkali. Než jsem se rozkoukala, tak mi teta Linda dávala poslední pusinku a pohlazení a já mířila vstříc novému životu.

Když jsem dorazila do nového domova, byla tam ještě jedna velká příšera Asuka. Ale musim teda říct, že ta je na mě moc hodná. Já totiž moc o pejsky nestojim a občas po nich i trošku vystartuju, já se prostě nezdám. A když vystartuju občas omylem po Asu, tak mi dá vždycky oslintanou pusu a nechá mě být. To s Darčou je to horší. Dělá mi naschvály. Třeba se rozeběhne, naschvál do mě vrazí a pak rychle uteče. Ona ví, že ji nedohoním. Je to potvora, já to říkám pořád. Už jsem se s ní i párkrát poprala, ale to bylo ze začátku. Sice mě zlobit nepřestala, ale už se neperem.

Jednoho dne nám panička s páníčkem oznámili, že budeme mít bráchu. Ten mě taky zlobí, ale vždycky se nechám nalákat a pohraju si s ním.  Na závěr hraní mu nezapomenu zkontrolovat jeho velký nádobíčko, až takhle ho mám ráda.

Musim se Vám přiznat, že ty svoje psí parťáky nějak strpim, ale o ostatní pejsky moc nestojim. Ale lidi, ty já teda miluju. Ráda se mazlim s kýmkoliv a mám to mazlení tak moc ráda, že mě panička bere každých čtrnáct dní do domova, kde žijou babičky a dědečkové a ti mě mazlí a hladí a já si to náramně užívám. A ještě mě vždycky nakrmí piškotkama. Půl pytlíku piškot dám jako nic. Jídlo je totiž moje vášeň.

Dále doma funguju jako osobní asistentka paničky. Mám pocit, že beze mě by nic nezvládla. Pro jistotu ji hlídám u vaření, nehnu se od ní ani na krok. Taky jí občas něco dobrého upadne. Ráda jí asistuju i na záchodě. Co kdyby potřebovala moji pomoc. Pro jistotu se tam o ni opřu a ona mě hladí.

A ještě jednu věc Vám chci říct. Nemám ráda, když mě lidi litujou. Já jsem tak ráda na světě a všechno si strašně užívám. Pro nás pejsky to není taková tragédie nevidět, my máme dobrej čich. Občas sice do něčeho narazím, ale oklepu se a pohoda. A na výletech mě páníčci hlídají, abych nespadla. Zkrátka si život užívám plnými doušky. A víte, co mám strašně moc ráda? Když mám paničku jen a jen pro sebe. Občas si bere jenom mě, ostatní kámoše nechá doma a my si sebe tak krásně užíváme.

Ps: Určitě jste pochopili, že jsme ty nejúžasnější holky. Páníčkové nám to říkají pořád a my jim to teda rozhodně vyvracet nebudeme. Jenže takových úžasných pejsků, kteří na ten báječný domov teprve čekají někde v útulku nebo dočasce, je strašně moc. Nebojte se adoptovat pejska. Vybírejte ale zodpovědně a mějte s nimi trpělivost. A věřte, že lásku, kterou jim dáte, Vám oni tisíckrát vrátí. Pac a pusu na to.

Vaše mafiánka Darinka a Mínuška a panička Lucka

 
kontakt: Marcela Wichlasová, mob: +420 604 701 313, tel: +420 412 553 168, e-mail: pejskowe@seznam.cz, IČ: 61560502

 

 

Štítky

Nebyly nalezeny žádné štítky.